Stačí na internetu zadat do vyhledávače slovo brigády, vybrat město, kde ji chcete vykonávat, a je hotovo. Nabídky se vám hned ukážou. Ale po zavolání na telefonní čísla u prvních pěti nabídek se rychle vrátíte do reality. Všude už je obsazeno. Nebo hledají brigádníka, který může pracovat i v týdnu. Zkrátka pokud nemáte dobré známé, kteří by vám pomohli, nemáte šanci.

Je tu však i jiný problém. Firmy si dnes hlídají finance a ani za tu nejtěžší práci se příliš nepředají. Kdo by chtěl skládat těžké bedny nebo knihy za 50 korun na hodinu?

Měla jsem štěstí, protože mně a mojí kamarádce sehnala brigádu její maminka. Dobře placená práce v malé tiskárně s příjemnou pracovní náplní – tomu se říká klika. Ale to je minulost, letos takové štěstí už mít nebudu. Nějakou „dohodu o provedení práce" sháním týdny a měsíce.

Eva Hájková

V pátek 8. června jsem se rozhodla, že se také půjdu podívat, jaká je atmosféra na náměstí před velkoplošnou obrazovkou. Zajímalo mě, jaké to je, jak se chovají lidé, jak prožívají průběh zápasu a jestli se i fandí stejně, jako když jsme přímo na stadionu. Měla jsem svou představu, která se potvrdila. I když – ne tak docela.

Už při prvním výkopu zápasu náměstí skandovalo a já s ním. Nechala jsem se strhnout ostatními, skákali jsme a často vykřikovali třeba známé: kdo neskáče, není Čech. Atmosféra na náměstí byla příjemná. Je potřeba to ale uvést na pravou míru. Nevydržela totiž dlouho. Když se do naší sítě trefil jeden z Rusů, okamžitě nálada zvadla. Z varu se dostala během chvilky na bod mrazu. Nutno uznat, že se možná nebylo čemu divit. Po několika neproměněných šancích našich hráčů v úvodních patnácti minutách zápasu Rusové dokázali z protiútoku vsítit gól, což by zmrazilo všechny a všechno. Ovšem i přesto jsem byla mírně překvapená. Člověk by řekl, že právě v této chvíli by fanoušci měli i na dálku právě ještě více povzbuzovat hráče. Místo toho kolem mě najednou začala létat vulgární slova. Takováto označení začala padat dost často a začala sílit, když jsme prohrávali již o dva góly. Byla jsem ráda, že skončil první poločas a přišlo na řadu „uklidňovací" pivní občerstvení.

Pak jsme netrpělivě čekali, až začne druhá část zápasu, do které naši šli očividně s jediným cílem – co nejrychleji odvrátit nepříznivý stav. Když se Pilařovi podařilo snížit na rozdíl jediné branky, najednou jako by s hráči na hřišti oživli i fanoušci. A to jak na stadionu, tak kolem mě. Zase to bylo „kdo neskáče, není Čech". Nevěřícně jsem jen zůstala zírat. A na konci? Zírala jsem podruhé. Výsledek je snad všem známý. Ale to, co se dělo na náměstí – to ani nedokáži popsat vhodnými slovy. Většina lidí odcházela úplně v jiném rozpoložení, než přišla. Dobře, chápu – naši nehráli nijak oslnivý fotbal, ale na to už jsme snad, se vší úctou k hráčům, všichni zvyklí. Ale tolik lamentování a nadávek?

Krásné momenty mohl vidět ten, kdo sledoval druhý zápas Česka. Řecký výběr prohrával, do konce zápasu zbývalo pár minut, přesto televizní kamery zabíraly to, jak se řečtí fanoušci baví. Bylo jim jedno, že jejich tým prohrává, fandili s úsměvem od ucha k uchu. Nechci se dotknout našich fanoušků, jen mám občas pocit, že se někteří hlásí k našemu výběru pouze ve chvílích slávy, v době výher. To samozřejmě nemyslím jen u fotbalu. Ale pak najednou přijde nečekaná prohra a hrdost je ta tam...

Lucie Novotná

První den začal poklidně. Nejprve jsme se seznamovali s organizátory, stanovili si pravidla našeho třídenního pobytu na faře, hráli společenské hry a společně si to užívali. Část z nás navštívila místní raritu, a to Bílé kameny, kterým se říká „Sloní kameny". To proto, že mají bílou barvu a oblé tvary, a tím připomínají odpočívající slony. Skály tvoří vrstvy pískovce a jsou asi dvacet metrů vysoké.

Následující den nás čekala celodenní aktivita, kvůli které jsme přijeli. A tou bylo sázení asi tisíce kusů buků. Naše skupina měla asi osmnáct členů, a to musíme ještě připočítat pět organizátorů a jednoho lesníka, který nám čistil nepřístupný terén.

Dokázali byste si tipnout, jak dlouho nám tato činnost trvala? My jsme to dokázali za necelé čtyři hodiny! Byl začátek dubna, a tak jsme měli hezké jarní počasí a práce nám šla od ruky.

Poslední den nám organizátoři naplánovali poznávání světa z hlediska globalizace. Porovnávali jsme bohatství států vzhledem k jejich rozloze a počtu obyvatel. Dále jsme dostali za úkol prolézt skrz síť na druhou stranu. Pak už zbývalo jen se společně vyfotografovat a uklidit po sobě.

A k čemu tento tzv. Miniworkcamp s organizací Čmelák vlastně byl? Jednak tím naše třída pomohla přírodě, dále jsme se více sblížili, a v neposlední řadě jsme zpopularizovali naši školu, Obchodní akademii a Vyšší odbornou školu v Příbrami.

Filip Vašíček

Její chuť s jejím věkem narůstala. Když holčička dosáhla dvacátých narozenin, musela každý den bojovat s pokušením. Jelikož se nedokázala pomyšlení na čokoládu ubránit, otevřela si svůj čokoládový obchod. V něm prodávala snad všechna čokoládová zvířátka. Každé zvířátko modelovala sama a do každého dávala kus svého srdce. Každý kousek čokolády v jejím obchodě měl duši.

Jednoho večera, když odcházela z obchodu, se stalo něco zvláštního. Přesně o půlnoci se v oknech obchodu objevil záblesk. Onu noc se stalo něco podivného i dívce: zdál se jí sen, že všechna její zvířátka v obchodě ožila.

Když přišla druhý den do obchodu, neviděla však nic jiného než to, co viděla při svém odchodu – všechna zvířátka byla na svých místech.

Sen, který se jí zdál, se opakoval každou noc, a ten sen nebyl obyčejný. Každou noc se v obchodu zvířátka opravdu měnila v živá. Byl to svět jako každý jiný, svět, o kterém nikdo nevěděl a který se odehrával jen v obchodě. A to jen díky duši, kterou dívka dávala do každého kousku čokolády.

Petr Rys

V průběhu nakupování jsem si všiml jedné shrbené stařenky, která se pomalými, krátkými kroky procházela mezi regály a sem tam zastavila nejbližší prodavačku či zákazníka a prosila, aby jí podali mléko či něco jiného, jelikož ona sama už na to nevidí, a tak nepozná, zda drží v ruce mléko, kefír či smetanu. Na tom by nebylo nic neobvyklého, a je moc hezké, že jsem u lidí zaznamenal jen ochotu paní pomoci – žádné negativní reakce.

Tahle paní se ale u pokladny dostala do stejné fronty jako já – stála asi dvě místa přede mnou. Vyskládala svých šest nebo sedm kousků zboží na pás: mléko, chleba, makový závin, tuším, že tavený sýr, a další položky nevím. Každopádně jsem neviděl nic extra drahého, nic, co by pro člověka mohlo být zbytné. Stařenka, než jí začala pokladní zboží markovat, neváhala a upozornila, že má jenom poslední drobné, takže neví, zda bude mít dost, aby zaplatila. Proto se s pokladní domluvily, že po každé namarkované položce si paní rozmyslí, zda v nákupu pokračovat, či nikoliv. Dokonce měla věci na páse seřazené podle důležitosti. Pokladní trpělivě sdělila každý součet, a seniorka pak odsouhlasila pokračování. U páté položky už bylo jasné, že peníze tentokrát vystačí. Ta paní ve své neskonalé dobrotě a skromnosti ještě nechala pokladní čtyři koruny jako „pozornost a dík" za to, že k ní byla takto vstřícná. Marně se jí pokladní snažila tyto drobné vrátit, nepomohla ani informace, že si koruny stejně nechat nemůže a dá je do pokladny. Důchodkyně odvětila, že to jsou její poslední prostředky do dalšího důchodu, a pomalými, krátkými kroky opouštěla supermarket.

Nevím, zda další důchod přišel druhý den nebo za týden. Každopádně podobných situací člověk vidí týden co týden několik – a nestává se pouze důchodcům, že mají pečlivě vypočítáno, co si mohou dovolit, a co již ne. A když například takové mléko podraží o korunu a deset vajec o desetikorunu, mají pak u pokladny dilema, čeho se pro nedostatek peněz vzdát.

Neumím posoudit, zda si na toto český senior zvykne, či nikoliv. Jsem ale přesvědčen o tom, že povinností společnosti je udělat vše, aby si na takovouto bídu senioři zvykat nemuseli. Vždyť přece nejsme ve válce, ani v době poválečné. Leda že by zmíněná poslankyně chtěla současné reformy s takovým stavem srovnat. Obávám se ale, že chudoba si v brzké době může začít vybírat za oběť i mladší generaci, kde už jakákoliv srovnání s jinými hrůzami neobstojí.

Tomáš Vašíček

Zlé Kuře mělo celou armádu cukrových kostek. To však tížilo královo srdce za všeho nejméně. Větší starost měl o svou dcerku. Jestli prohraje se Zlým Kuřetem, následky budou strašné. Nejenom pro něho a jeho rodinu, ale také pro celou jeho zem. Tomuto strašnému scénáři mohl zabránit jen jeden čokoládový zajíc. Ušáček se jmenoval. Byl to nebojácný, chrabrý zajíček. Síly neměl na rozdávání, ale co je důležitější, byl velmi chytrý a mazaný. „Jen ten nás může vysvobodit," řekl král svému čokoládovému lidu, „a proto bychom ho měli najít a přinutit ho, aby nám pomohl." Celé království hledalo Ušáčka. Celé dny ho hledali. Ale nikdo ho nenašel. Ušáček byl schovaný hluboko v cukrkandlových horách, ve své chaloupce z perníku. Nic nevěděl, a taky asi nic vědět nechtěl. Pořád přemýšlel nad královou dcerou, jestli by ho měla ráda. Jednou šel kolem jeho perníkové chaloupky starý mudrc. Zastavil se u Ušáčkovy chaloupky a říká: „Ušáčku, v Čokoládovém království tě všichni hledají a potřebují pomoct. To můžeš udělat jen ty." Ušáček vstal a šel do Čokoládového království. První slova, která řekl, když přišel do města, zněla: „Taky dobrý." Hned jak tato slova vyslovil, vrhnul se mu k nohám malý zajíček, který ho smutným hlasem poprosil o pomoc. A tak musel jít Ušáček do války proti Zlému Kuřeti a jeho cukrové armádě. Ušáček byl velmi chytrý, a proto vymyslel past na Zlé Kuře. Celá tato past spočívala v tom, že rozpustí jeho cukrovou armádu horkou vodou, a tím pádem Zlé Kuře zůstane samo a bude v pytli. Jak vymyslel, tak také udělal. Vše vyšlo podle plánů – Zlé Kuře zůstalo samo. Nevědělo, co má dělat, a tak uteklo jako ustrašené kuře. V celé Čokoládové zemi nastal klid a mír. Dokonce i Ušáčkovi se splnilo jeho přání. Oženil se s dcerou krále Macíka a zplodil mu vnuka. Macík byl štěstím bez sebe. Předal Ušáčkovi království a odešel do hor na odpočinek.

Jan Vosecký

Ale ne každý má dobré známé, kterým se ho podaří protlačit na nějaké zajímavé a navíc celkem dobře placené místo.

Tak jako každý puberťák trpím zoufalým nedostatkem peněz. Proto je pro mě letní brigáda ideální možností, jak si přivydělat. Letos mi je už osmnáct, dostal jsem auto, ale to bohužel na vodu nejezdí. Jedna z možností je obejít babičky a dědečky – já to nedělám, snažím se splašit peníze jinak.

Blíží se konec školního roku, za měsíc budou prázdniny, proto je nejvyšší čas se po něčem poohlédnout. Jednou z možností je sehnat brigádu přes agentury, ale to musíte pravidelně sledovat jejich vývěsky. Takové agentury ale bývají obvykle jen ve velkých městech. Proto mi nezbylo než obejít místní supermarkety. Stále stejná odpověď: „Hochu, to jsi přišel pozdě. Žádné volné místo nemáme." Jak mi řekla jedna hodná prodavačka, je prý zbytečné se ptát, protože brigádníci jsou většinou děti, vnoučata nebo známí „paní šéfové".

Poptal jsem se i v několika firmách, ale tam v době ekonomické krize nemají práci ani pro vlastní lidi, spíš propouštějí, než aby přibírali brigádníky. Sáhnou po nás jen v případě, že mají enormní zakázky, dovolené nebo nemocenské.

Po několikatýdenním běhání jsem stále nic neměl. Věřil jsem, že to zvládnu jako loni, ale nezbylo mi nic jiného než poprosit mámu, aby se zeptala v práci.

Vyšlo to. Přes léto dostali velké množství zakázek a budou potřebovat výpomoc. Pokud budu chtít, dostanu práci na oba dva měsíce. Ať žijí konexe!

Michal Konečný

Pracovala jsem u dědy skoro celé minulé léto. Docela mě to i bavilo. Nemusela jsem se stresovat hledáním práce, když mi ji děda sám nabídl. Vyzkoušela jsem si, jak těžké může být vedení malého podniku. I když je to můj děda, brala jsem tuto malou a krátkou praxi vážně. Pro mě to byla zkušenost, která se cení.

Jitka Vondráčková